Kdo je dobrým člověkem?

Kdo je dobrým člověkem?

Kdo je dobrým člověkem?
„Je totiž hanba, že se někdo dovede namáhat po mnoho let, aby se stal dobrým lékařem, obhájcem, učitelem nebo geometrem, a přitom není ochoten namáhat se příslušně dlouhý čas, aby se stal dobrým člověkem.“
- Galénos


Kdo je dobrý člověk?  V dnešní společnosti je velice těžké hledat člověka, který by měl tuto vlastnost – byl by dobrý. Domnívám se, že dnešní společnost takříkajíc „nechce“ dobré lidi. Nechce člověka, který bude brát přílišné ohledy na ostatní, nechce člověka, který není schopen obětovat vše, co má svému společenskému poslání. Z osobní zkušenosti při provozování spolků vím, že nikdo nepochopí, že něco pro druhé můžete dělat, aniž byste si za to nevzali peníze. Konkrétní děsivá zkušenost z jednání s paní ředitelkou ÚP v Liberci. Tito lidé, pokud by v dnešní společnosti existovali, by byli předem odsouzeni k záhubě. Dnešek totiž chce člověka, který se neohlíží na ostatní, protože všichni ostatní jsou jeho potencionální protivníci a mohli by zaujmout jeho místo, pokud by on zklamal. Zkrátka takového ideálního sobce, co si hrabe jen pro sebe. Je hodně lidí, kteří se jako dobří lidé pouze tváří, ale kdesi uvnitř touží po neúspěchu toho druhého. I přesto všechno však existují lidé, kteří jsou i tam uvnitř dobří. A vezměte si příklad z těch nejbohatších.

Další věcí je, že dnes se vše točí kolem pojmu rodina, dobrá rodina, vzorová rodina, ale to je dle mého soudu jen fráze, která má člověka uklidnit a dát mu pocit falešného společenského bezpečí. Vždyť, jak se má dnešní člověk věnovat naplno rodině, když (nejen) pracovní nároky na něj kladené dnešní společností mu to v podstatě znemožňují nebo ho alespoň ve velké míře v tomto konání omezují. Je to jakýsi začarovaný kruh, z něhož neexistuje pozitivní východisko. Nebo spíše existuje, ale to nikdo nechce přijmout – snížit své nároky na potřeby a žít život, užívat si tu krásu, kterou jsem dostali propůjčenu jen na chvíly. Všechna možná východiska se vztahují pouze k jednomu – zvolit si to menší z několika zel. Například, buď se zcela věnovat své práci na úkor své rodiny, nebo své rodině na úkor vlastního vzdělávání a zdokonalování se v něm, to obojí na úkor svých vlastních zájmů. Pokud by se člověk chtěl věnovat všem třem činnostem musel by se „roztrhnout“. Je lepší žít „svobodný“, bezproblémový život a nemít nic nebo jen velmi málo, nebo mít obrovský majetek a také obrovské problémy s ním spojené? V podstatě lze souhlasit s myšlenkou, že pokud by neexistovalo bohatství, neexistoval by problém, že jeden má a druhý ne. Je však nutné si uvědomit, že v dnešní době je to prakticky nemožné, protože dnešní společnost je na majetku přímo založena. Bohužel.

Je zde další stránka věci – člověka, kterou si mohu cenit na základě jeho schopností, dovedností a jeho práce, může být skvělým odborníkem, který převyšuje ostatní. Ale po lidské stránce může být tento člověk „k nepoužití “- nemusí umět naslouchat, poradit s problémy, může to být člověk bezohledný, bezcharakterní, zlý a sobecký. Máme si v tomto případě takové osoby vážit? Co je důležitější – jeho charakterové vlastnosti? Či jeho um hnaný po dlouhá léta jeho ambicemi, bezohledností k okolí, vizí jen svého vlastního já?

Dalo by se říct, že tento problém do jisté míry nastínil i Karel Marx svým citátem: „Čím méně jsi a čím méně projevuješ ze svého života, tím více máš a tím více odcizený je tvůj život“. Je tedy otázkou, zda má být člověk sebevědomý, bezohledný, sobecký – má-li jít přes „mrtvoly“. To by znamenalo, že by o sobě neměl moc mluvit, nedávat najevo strach, slabosti, radost; nemít přátele, neboť by se na ně musel ohlížet a pomáhat jim s životními problémy. Musel by být ve světě skoro sám – neboť čím méně budu a čím méně budu projevovat ze svého života, tím více budu mít (kariéru, vysoké postavení, peníze, respekt…). Můj život ale tím pádem bude prázdný, bez lidí, přátel a já se o toto mé „bohatství“ nebudu moci s někým podělit. Mé srdce bude prázdné a můj život bude odcizenější.

Každý z nás si proto svoji cestu životem musí zvolit sám. A je jen na něm, jaká cesta to bude.